Průtrž mračen (...)

Kolo. Jak obyčejná věc, každý umí jezdit na kole. Jako malá jsem se ségrou brázdila ulice Třebonic tam a zpět, klidně celý den. Také se pamatuju jak mi brácha vyrobil na kolo cedulku s jedničkou, takže jsem si připadala jako hroznej závodník a cítila jsem se nejvíc cool ze všech prvňáčků. ( když pominu fakt, že jsem nosila potterovské brýle poseté korálky po okrajích a neustále mi slzely moje nemocné oči.) Pamatuju si také miliardu rozbitých kolen, loktů a asi pár vyražených zubů, to vše z kola, koloběžky nebo bruslí. ( A z nějakého mně momentálně neznámého důvodu jsem skoro nikdy nebrečela při pádu, ani při celém procesu ošetřování vykonávaném mou mámou, ale nedej bože aby na mě na závěr vytáhla pudr a náplast. Naprosto nebolestivá záležitost, ale já to jen viděla a propukla hysterie hodná vymítání ďábla. Do dneška mi není jasné, co se v mém pidi mozečku tenkrát dělo.) No ale bych se dostala k tomu hlavnímu, po dnešní cestě do práce jsem se rozhodla, že už nikdy nepojedu na kole do hotelu, když bude takhle pršet. A nemluvím tu o obyčejním dešti, ale o slejváku jak kráva. Jako když Noriska zpívá š š š ( tátova oblíbená). Úplná PRŮTRŽ MRAČEN. ( průtrž mračen – vždycky říká moje máma, hrozně divný spojení. Vždycky mě to napadlo kdykoliv to máma použila. Ale jaká matka, taková dcera že. Když jsem dnes viděla, co se děje venku, tak mi okamžitě bleklo v hlavě – ty vole cože taková průtrž mračen?! - ježisi zase prostě, to je tak divný. Mračen prostě...) Takže bylo tohle počasí, které se tu snažím popsat a já ansedla na kolo. A občas, ale fakt jen občas, mám pocit, že si ze mě někdo dělá tam nahoře hroznou prdel. Tohle byla opravdu šílená cesta.

Tak začnu tím nejmenším. Každá holka co si maluje linky na oči ví, že ačkoliv díky létům praxe je schopná si je namalovat během pár vteřin, často je každé oko trošku jiné. Ne moc, nikdo to nevidí, jedná se třeba o půl milimetru. Ale ty to víš a štve tě to. Ale někdy se to povede perfektně. A já dneska odvedla naprosto skvělou práci. Masterpiece. Chtěla jsem napsat, úplněj Picaso, ale vzhledem k tomu, že ten maloval abstrakci, tak nevím jestli se mi chce můj obličej přrrovnávat k abstrakci že jo. Ale prostě jsem vypadala jako filmová hvězda, přisahám že ano. Audrey Hepburn by mi záviděla moje dokonalé a symetrické linky. Tak samozřejmě ale co se s tím asi tak stalo během 4 kilometrů na kole v té PRŮTRŽI MRAČEN ( zase, divný prostě). Většinu cesty jsem jela proti větru, takže mokrej celej obličej. No už v půlce cesty jsem začala bejt dost nasraná, když jsem se zastavila, abych se vysmrkala a zkontrolovala si ty oči. No tak řasenka all over my face. Na tohle už by i ten Picaso byl pyšnej. A hlavně každej ví, že není nic otravnějšího než holka vytočená kvůli zníčenemu make-upu. Máš chuť jí něčím praštit po hlavě, že řeší takovou kravinu, ale jakmile se to stane tobě, tak problém je na světě a praštilas by jsi naopak všechny okolo. Tak tady začaly moje nervy trošku, ale to jsem neměla tušení co mě totiž čeká. Kdo viděl Bridget Jones 2, tak může už tušit co se stalo. Takhle si to jedu s řasenkou a linkama rozmazanýma přes celý obličej, jedu po chodníku jelikož byl veliký provoz a jede si to takhle hezky i autobus a když mě míjí, přesně to vychytá do jedné obrovské louže a celou me ohodí. Lekla jsem se jak blázen a hned zastavila. Ohodilo mě to od hlavy až k patě. Ne že bych už tak nebyla celá mokrá, ale přeci jen to byl dost šok, ke všemu trošku bahníčko na té silnici no. Tak si říkám, no výborný fakt. Ale co, jedu si to dál a furt mám v hlavě ty rozmazané oči a najednou se málem absolutně rozsekám, samozřejmě se to stane, když přejíždím silnici. Chvíli jsem netušila co se děje, měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo chytnul nohu a zatáhl za ni. No tak mě se totiž rozvázala tkanička a zamotala se mi do řetezu. Tak jsem si to pomalu pokusila dojet k chodníku a tam strávila příjemných 5 minut snahou se vyprostit moji nohu z řetezu. Měla jsem chuť si tu botu sundat, abych se k tomu mohla normálně přikrčit, ale to sem v tom dešti samozřejmě nemohla. Každopádně sem konečně dorazila do práce, potkám managera Paula ( nemám tušení čeho je to manager, je jich tam hodně) a ten mi řekne, že mám trošku mázlé oči. To sem normálně vyprskla smíchy, že je hodnej že tohle nazývá lehce máznutým. ( objevila jsem řasenku i u pusy). Teď jsem ale samozřejme zjistila, že mám docela problém, protože si kupuju docela drahé oční linky, které nejdou jen tak dolu, takže když jsem se to snažila dostat pryč pomocí vody, akorát jsem dosáhla vzhledu alá Popelka. Nakonec jsem to vyřešila balzámem na rty, s jeho pomocí jsem se toho zbavila. A pak mi došlo- tak a to jsem ještě nezačala pracovat, to se mi sem jenom podařilo dostat. Naštestí se mi ale už žádné šílenosti v práci neděly, naopak to byl po skoro týdnu klidnej večer, málo lidí. Teď už je ale zas jedna ráno a já zítra mám volnoooo a hned ránu jedu do Londýna. A jelikož jsem dnes dostala výplatu, hodlám si to užít, zajít si na obídek, nakoupit si konečně nějaké naprosté zbytečnosti v Camden Townu a večer se uvidím se sestřenkou. Nemůžu se dočkat toho, že si po dlouhé době sednu já do restaurace a budu to já, kdo si budě objednávat jídlo, dezert, víno.... jupíííí!

Jako bonus pridavam trailer Bridget Jones a pro ty co nemaji predstavivost, na konci(2:10) se muzete podivat jaka je to srandicka bejt ohozena autobusem. Jo a mami Ty se na to urcite podivej, uz kvuli nasemu milovanemu Colinovi ))))
https://youtu.be/2DFQNPx5sxA

3 talíře, 10 skleniček, 12 hrníčků

Před pár dny to byl měsíc co pracuji v Holiday Inn – uuuuuu. Už se mi nesvírá žaludek, když mám jít do práce, většinou tam chodím ráda, jenom se mi většinou nechce z postele. Myslím, že se mohu rozloučit se službami od pěti do zavíračky, teď pracuji většinou už od tří a začínám dělat už i směny od dvanácti, což je krásných 12 hodin na nohou, někdy i více pokud je nějaká super party. Takže ano, ať pracuji od dvanácti nebo od tří, většinou se 10 minut než nasednu na kolo vyhrabu z postele a rychle vysprchuju a čauky. A za ten měsíc jsem pochopila pár věcí. Za prvé, když Ti někdo řekne na první službě:´neboj, to se naučíš velmi rychle si nacpat do ruky hodně skleniček a příborů a talířů, protože Tě po chvíli bude pěkně srát chodit furt sem a tam.´-tak mu věř.

Klára před třemi týdny, v duchu: Ne ne ne, já si hezky půjdu stokrát, nic nerozbiju a alespoň mi to zabere o pár minutek víc času připravit a mám čas se psychicky připravit na další úkol, kterej mi někdo zadá a malej klárík se bojí že to nezvládne....

Klára před dvěma týdny, v duchu: Když si narvu tuhle skleničku k ukazováčku, furt to můžu přidržet palcem a dám to, přece se to nepůjdu 10x když můžu jen 7x...

Klára dnes,v duchu: kdyby mi tak někdo pomohl narvat ještě tuhle skleničku do pravé ruky, protože sama si jí tam nedám, nemusela bych se vracet, se na to taky můžu....

Takže, hrdě prohlašuju, že si do jedné ruky narvu pět skleniček na víno a i tak mi to přijde málo. Hrníčků jsem posledně vzala dokonce 12, i když si nejsem jistá jak sem to dokázala všechno nerozbít. Ono nebylo ale ani tak těžké si to tam vše do těch rukou poskládat, horší bylo, když sem přišla ke stolu a neměla sem tušení čím začít... co můžu bezpečně položit na stůl, aniž bych tím neuvolnila domino padajících hrníčků. Takže jsem tam pak stála další minutu a usilovně uvažovala a došla k závěru, že opět zase nemusím na sebe machrovat a kdybych to šla na dvakrát, už bych to vlastně měla hotové. Typický že jo. No a taky jsem se naučila konečně mít v jedné ruce dva talíře. Jedna kolegyně mi to ukázala, když jsme měli party pro 40 lidí a čekaly, až nám kuchaři dají jídlo a my ho začneme nosit. Tak dobře, zatím to umím jen s těmi menšími talíři, ale i tak dobrý. Cejtila jsem se jak hroznej Bůh, když jsem to měla v té ruce a chvílku na to jen ohromeně dívala. Do toho přišel Danny, můj oblíbený španěl o kterém tu píšu dost, ta chobotnice co nabere talířů 15. A ptá se mě- co tu s tím děláš? Já samozřejmě nadšeně: hele koukej.... Tři talíře. Dva na jedné ruce.... tak se na to Danny chvilku díval a pak si začal skládat talíře on a začal mi ukazovat jak v podstatě na malíčku udrží čtyři, tak jsem si zase přestala připadat tak vyjímečně no. Ke všemu tohle byly jen prázdné talíře. Ale já se nechtěla dát tak snadno a tak když jsem sklízela z party talíře od dezertů a měla sem pocit, že se na mě nikdo nedívá, tak jsem si tam ten talíř položila a zvládla to. Pro mě světová premiéra Kláry s dvěma talíři na jedné ruce, takže jsem si kráčela do kuchyně jak po červeném koberci, prokopla ty dveře jak největší hrdina a vejdu a tam samozřejmě nikdo.... To dokáže tak nasrat, když se chcete předvést. Byla jsem teda ráda, že tam není Danny, jelikož toho by to neohromilo, ale protože sem na sebe prostě byla dost pyšná, tak sem to nevydržela a: kluciiiii... a kuchaři se na me otočili a já s výrazem supermana: hej sledujte tohle... Já... tři talíře... dost hustý....- žádná odezva.. tak sem rychle dodala- poprvé, trošku ocenění...?? Tak šefkuchař pochopil a začal tleskat a říká-no tak kluci, všichni povinně, to chce odměnu. Tak jsem se rozzářila a s pocitem, že jsem právě objevila Ameriku talíře odložila ke špinavému nádobí. Jojo, moje chvilka slávy... trvala asi 5 vteřin, ale nikdy na ní nezapomenu )))) A když už jsem u té mojí neochvějné dokonalosti číšnice, která dokáže unést celé 3 talíře ( SLOVY TŘI TALÍŘE!!!!!) a pár skleniček, mám tu další novinečku. Minulou sobotu jsem v podstatě byla na celou restauraci sama a bylo dost narváno, podle mě se mi kouřilo z hlavy. Tak si tam tak běhám, obsluhuju a dělám takové ty věci, co číšnice dělávají, když mě jeden stůl poprosí o účet. Tak jim ho vytisknu a dám do takového pouzdra, papírek s dotazníčkem, kde můžou hosti restaurace napsat nějaký feedback. Předtím se mi stalo jen jednou, že by to někdo vyplnil a bylo to proto, že si stěžovali na jídlo. No ale tentokrát, si pak beru dotazníček zpět a je vyplněný, tak si ze zvědavosti čtu, co tam napsali. A tam stálo: the lady who served us was very good.- Tak jsem se naprosto logicky zaradovala, ale o to tu nejde, jde o to, že ty dotazníčky máme odevzdávat managerovi, tak ho odevzdám a zjistím, že jsem za toto nominovaná na zaměstnance měsíce? Uuuuuuuuuuu!!! za prvé, netušila jsem, že to někde doopravdy funguje. Takže se teď cejtím hrozně na výši. Samozřejmě to nemohu vyhrát(kdyby náhodou, mám si připravit nějakou speech o světovém míru? Nevím, co se v takové situaci ode mě očekává), jelikož spolu se mnou bylo nominovaných asi tak dalších 20 lidí a z toho někteří dokonce víckrát. Ale představte si, kdyby se mi to náhodou povedlo. A zaměstnancem měsíce je naše nová číšnice, která má v oblibě nabízet hostům mejdla místo polévek.

Když už jsem zas u těch přeřeků, před pár dny jsem se docela nasmála. Ani jsem neměla žádný přeřek, spíš jen nedokonalou výslovnost, ale to úplně stačilo. Byla jsem s Kieronem za barem večer a Kieron ke mně přijde a ptá se mě, kde je Sophie. A můj úmysl byl říct: she went to bathroom. Ale v tom hluku( ráda to svádím na okolní hluk) a s mou výslovností mi Kieron rozuměl něco úplně jiného a otočil se na mě napůl usměvavej a napůl zmatenej, že cože kdeže... a já pomaleji že bathroom. Tak se začal smát, protože mi rozuměl, že Sophie went to Belgium. A prý jelikož si začal zvykat na můj humor, tak si nebyl jistej, jestli si právě nedělám srandu a nebo to je jen nedorozumění. Nejprve mi to zase tak vtipné nepřišlo, ale o 10 vteřin později stojíme vedle sebe a já točím pivo a začala jsem se smát jak puberťák, když jsem si vybavila ten můj lhostejnej výraz a představila si, že říkám- Sophie jela do Belgie a co jako, se jí chtělo no... ( díky smíchu a třesoucí se ruce se mi samozřejmě napěnilo pivo a Kieron mě musel zachraňovat, protože mi je furt proti srsti tu pěnu dávat pryč a dělat z toho dokonalé britské pivo s milimetrovým čímsi, co si říká pěna. Nebo proti srsti, prostě mi to nejde no!)

Jo a nebo před pár dny byl Halloween a tady se to normálně slaví. Tudíž jsme měli halloweenskou výzdobu, halloweenské menu a takový nějaký halloweenský sladkosti. A manager mi řekl, že můžu jednu z těhle super sladkostí( jablko obalený v cukru a červený barvě, nechuť sama o sobě, ale děti to milujou) dát jednomu chlapečkovi v restauraci zadarmo. No a když maminka platila, tak jsem přišla ke stolu a podávám mu to, chlapeček zaří jak vánoční stromeček a maminka se usmívá a já radostně prohlásím: Tak když je ten Valentýn, tady máš malou pozornost ode mě. Happy halloween!!!.... s dobrým pocitem jsem se otočila jakože jdu pryč, abych se ale zase hned otočila zpátky a vysvětlila, že jako samozřejmě vím, že není valentýn, jinak bych jim přece nepřála hezký halloween. To je asi jako dřív jsem v divadle jako uvaděčka lidem běžně přála na dopoledních a odpoledních představeních Dobrý večer, občas místo Vše nejlepší k svátku popřeji Š´tastné a Veselé a naopak na Vánoce občas rozešlu pár smsek s přáním hezkých narozenin. Hold všechno motám furt, ale aspoň se se sebou nenudím pořád taky.

To je pro dnešek vše, jsem unavená a musím si smejt barvu z vlasů, kterou už tam zase mám asi tak o hodinu déle, než je doporučeno. Čauky mňauky, měj se směj se, měj se krásně a piš básně a čus bus autobus.