Před pár dny to byl měsíc co
pracuji v Holiday Inn – uuuuuu. Už se mi nesvírá žaludek, když
mám jít do práce, většinou tam chodím ráda, jenom se mi
většinou nechce z postele. Myslím, že se mohu rozloučit se
službami od pěti do zavíračky, teď pracuji většinou už od tří
a začínám dělat už i směny od dvanácti, což je krásných 12
hodin na nohou, někdy i více pokud je nějaká super party. Takže
ano, ať pracuji od dvanácti nebo od tří, většinou se 10 minut
než nasednu na kolo vyhrabu z postele a rychle vysprchuju a čauky.
A za ten měsíc jsem pochopila pár věcí. Za prvé, když Ti někdo
řekne na první službě:´neboj, to se naučíš velmi rychle si
nacpat do ruky hodně skleniček a příborů a talířů, protože
Tě po chvíli bude pěkně srát chodit furt sem a tam.´-tak mu
věř.
Klára před třemi týdny, v duchu: Ne
ne ne, já si hezky půjdu stokrát, nic nerozbiju a alespoň mi to
zabere o pár minutek víc času připravit a mám čas se psychicky
připravit na další úkol, kterej mi někdo zadá a malej klárík
se bojí že to nezvládne....
Klára před dvěma týdny, v duchu:
Když si narvu tuhle skleničku k ukazováčku, furt to můžu
přidržet palcem a dám to, přece se to nepůjdu 10x když můžu
jen 7x...
Klára dnes,v duchu: kdyby mi tak někdo
pomohl narvat ještě tuhle skleničku do pravé ruky, protože sama
si jí tam nedám, nemusela bych se vracet, se na to taky můžu....
Takže, hrdě prohlašuju, že si do
jedné ruky narvu pět skleniček na víno a i tak mi to přijde
málo. Hrníčků jsem posledně vzala dokonce 12, i když si nejsem
jistá jak sem to dokázala všechno nerozbít. Ono nebylo ale ani
tak těžké si to tam vše do těch rukou poskládat, horší bylo,
když sem přišla ke stolu a neměla sem tušení čím začít...
co můžu bezpečně položit na stůl, aniž bych tím neuvolnila
domino padajících hrníčků. Takže jsem tam pak stála další
minutu a usilovně uvažovala a došla k závěru, že opět zase
nemusím na sebe machrovat a kdybych to šla na dvakrát, už bych to
vlastně měla hotové. Typický že jo. No a taky jsem se naučila
konečně mít v jedné ruce dva talíře. Jedna kolegyně mi to
ukázala, když jsme měli party pro 40 lidí a čekaly, až nám
kuchaři dají jídlo a my ho začneme nosit. Tak dobře, zatím to
umím jen s těmi menšími talíři, ale i tak dobrý. Cejtila jsem
se jak hroznej Bůh, když jsem to měla v té ruce a chvílku na to
jen ohromeně dívala. Do toho přišel Danny, můj oblíbený španěl
o kterém tu píšu dost, ta chobotnice co nabere talířů 15. A ptá
se mě- co tu s tím děláš? Já samozřejmě nadšeně: hele
koukej.... Tři talíře. Dva na jedné ruce.... tak se na to Danny
chvilku díval a pak si začal skládat talíře on a začal mi
ukazovat jak v podstatě na malíčku udrží čtyři, tak jsem si
zase přestala připadat tak vyjímečně no. Ke všemu tohle byly
jen prázdné talíře. Ale já se nechtěla dát tak snadno a tak
když jsem sklízela z party talíře od dezertů a měla sem pocit,
že se na mě nikdo nedívá, tak jsem si tam ten talíř položila a
zvládla to. Pro mě světová premiéra Kláry s dvěma talíři na jedné ruce, takže jsem si kráčela do kuchyně jak po červeném
koberci, prokopla ty dveře jak největší hrdina a vejdu a tam
samozřejmě nikdo.... To dokáže tak nasrat, když se chcete
předvést. Byla jsem teda ráda, že tam není Danny, jelikož toho
by to neohromilo, ale protože sem na sebe prostě byla dost pyšná,
tak sem to nevydržela a: kluciiiii... a kuchaři se na me otočili a
já s výrazem supermana: hej sledujte tohle... Já... tři talíře...
dost hustý....- žádná odezva.. tak sem rychle dodala- poprvé,
trošku ocenění...?? Tak šefkuchař pochopil a začal tleskat a
říká-no tak kluci, všichni povinně, to chce odměnu. Tak jsem se
rozzářila a s pocitem, že jsem právě objevila Ameriku talíře
odložila ke špinavému nádobí. Jojo, moje chvilka slávy...
trvala asi 5 vteřin, ale nikdy na ní nezapomenu )))) A když už
jsem u té mojí neochvějné dokonalosti číšnice, která dokáže
unést celé 3 talíře ( SLOVY TŘI TALÍŘE!!!!!) a pár skleniček,
mám tu další novinečku. Minulou sobotu jsem v podstatě byla na
celou restauraci sama a bylo dost narváno, podle mě se mi kouřilo
z hlavy. Tak si tam tak běhám, obsluhuju a dělám takové ty věci,
co číšnice dělávají, když mě jeden stůl poprosí o účet.
Tak jim ho vytisknu a dám do takového pouzdra, papírek s
dotazníčkem, kde můžou hosti restaurace napsat nějaký feedback.
Předtím se mi stalo jen jednou, že by to někdo vyplnil a bylo to
proto, že si stěžovali na jídlo. No ale tentokrát, si pak beru
dotazníček zpět a je vyplněný, tak si ze zvědavosti čtu, co
tam napsali. A tam stálo: the lady who served us was very good.- Tak
jsem se naprosto logicky zaradovala, ale o to tu nejde, jde o to, že
ty dotazníčky máme odevzdávat managerovi, tak ho odevzdám a
zjistím, že jsem za toto nominovaná na zaměstnance měsíce?
Uuuuuuuuuuu!!! za prvé, netušila jsem, že to někde doopravdy
funguje. Takže se teď cejtím hrozně na výši. Samozřejmě to
nemohu vyhrát(kdyby náhodou, mám si připravit nějakou speech o
světovém míru? Nevím, co se v takové situaci ode mě očekává),
jelikož spolu se mnou bylo nominovaných asi tak dalších 20 lidí
a z toho někteří dokonce víckrát. Ale představte si, kdyby se
mi to náhodou povedlo. A zaměstnancem měsíce je naše nová
číšnice, která má v oblibě nabízet hostům mejdla místo
polévek.
Když už jsem zas u těch přeřeků,
před pár dny jsem se docela nasmála. Ani jsem neměla žádný
přeřek, spíš jen nedokonalou výslovnost, ale to úplně stačilo.
Byla jsem s Kieronem za barem večer a Kieron ke mně přijde a ptá
se mě, kde je Sophie. A můj úmysl byl říct: she went to
bathroom. Ale v tom hluku( ráda to svádím na okolní hluk) a s mou
výslovností mi Kieron rozuměl něco úplně jiného a otočil se
na mě napůl usměvavej a napůl zmatenej, že cože kdeže... a já
pomaleji že bathroom. Tak se začal smát, protože mi rozuměl, že
Sophie went to Belgium. A prý jelikož si začal zvykat na můj
humor, tak si nebyl jistej, jestli si právě nedělám srandu a nebo
to je jen nedorozumění. Nejprve mi to zase tak vtipné nepřišlo,
ale o 10 vteřin později stojíme vedle sebe a já točím pivo a
začala jsem se smát jak puberťák, když jsem si vybavila ten můj
lhostejnej výraz a představila si, že říkám- Sophie jela do
Belgie a co jako, se jí chtělo no... ( díky smíchu a třesoucí
se ruce se mi samozřejmě napěnilo pivo a Kieron mě musel
zachraňovat, protože mi je furt proti srsti tu pěnu dávat pryč a
dělat z toho dokonalé britské pivo s milimetrovým čímsi, co si
říká pěna. Nebo proti srsti, prostě mi to nejde no!)
Jo a nebo před pár dny byl Halloween
a tady se to normálně slaví. Tudíž jsme měli halloweenskou
výzdobu, halloweenské menu a takový nějaký halloweenský
sladkosti. A manager mi řekl, že můžu jednu z těhle super
sladkostí( jablko obalený v cukru a červený barvě, nechuť sama
o sobě, ale děti to milujou) dát jednomu chlapečkovi v restauraci
zadarmo. No a když maminka platila, tak jsem přišla ke stolu a
podávám mu to, chlapeček zaří jak vánoční stromeček a
maminka se usmívá a já radostně prohlásím: Tak když je ten
Valentýn, tady máš malou pozornost ode mě. Happy halloween!!!....
s dobrým pocitem jsem se otočila jakože jdu pryč, abych se ale
zase hned otočila zpátky a vysvětlila, že jako samozřejmě vím,
že není valentýn, jinak bych jim přece nepřála hezký
halloween. To je asi jako dřív jsem v divadle jako uvaděčka lidem
běžně přála na dopoledních a odpoledních představeních Dobrý
večer, občas místo Vše nejlepší k svátku popřeji Š´tastné
a Veselé a naopak na Vánoce občas rozešlu pár smsek s přáním
hezkých narozenin. Hold všechno motám furt, ale aspoň se se sebou
nenudím pořád taky.
To je pro dnešek vše, jsem unavená a
musím si smejt barvu z vlasů, kterou už tam zase mám asi tak o
hodinu déle, než je doporučeno. Čauky mňauky, měj se směj se,
měj se krásně a piš básně a čus bus autobus.
Žádné komentáře:
Okomentovat