Plním si sny a miluju Harryho Pottera

Za 10 dní to budou přesně dva měsíce co žiju v Anglii a za tu dobu jsem se potkala mnohokrát s otázkou, proč jsem se sem přistěhovala. Většinou odpovídám, že jsem sem vždy chtěla, že to byl můj sen a že Anglii prostě a jednoduše miluji. Pravdou je, že ne vždy byla mým snem Anglie. Když jsem byla malá, chtěla jsem se přestěhovat do Brooklynu, protože mám staršího bratra a byl pro mě a vždy bude mým nejmilovanějším člověkem(i když mě někdy brutálně sere, ale od toho sourozenci asi jsou) a můj bratr miloval rap. Když sem byla malá, ostatní holčičky poslouchaly Lunetic, které já měla vysloveně zakázané, u mě v pokoji hráli Wu-tang, jejichž členy jsem byla schopná pojmenovat už v 8letech.( samozřejmě když brácha nebyl doma, jela mi tam i britney spears, spice girls, holki a taky soundtrack maďarského dětského seriálu Smolíkovi- za to zase mohla máma). Tudíž jelikož brácha miloval hip-hop a neustále mluvil o New York City a o Brooklynu, kam asi tak mohla chtít malá Klára. Když jsem byla v pubertě, dost jsem se sblížila s mým bratrancem ze Slovenska, z Košic. Košice jsem vždycky milovala, ale okolo mých 14ti, 15ti let jsem vždy s bratrancem říkala, že pokud nám nevyjde New York a gangsta life, přestěhuju se do Košic. Z části to byla jen taková sranda, ale doopravdy jsem o tom přemýšlela. Pak jsem prostě jen pár let věděla, že v Praze nezůstanu. Ne snad proto, že bych Prahu neměla ráda. Já Prahu miluju, je to podle mě jedno z nejkrásnějších měst na světě a málo co se vyrovná procházkami zimní osvětlenou Prahou. Ale vždy sem cítila, že jednou budu žít někde jinde. Nevěděla sem kde. A pak se to stalo. Odmaturovala jsem a nedostala se na vysokou a moji rodiče mě přesvědčili, abych šla na pomaturitní jazykovou školu. Jak já hrozně nechtěla. Především proto, že jsem měla pocit, že za mě vyhodí hrozně peněz a já se nic nového nenaučím. Kdybych tenkrát jen věděla, jak hrozně se pletu. A tady odtud vlastně začíná moje cesta do Anglie a je hrozně zajímavé, kolik malých náhod se muselo stát, aby můj život směřoval právě sem, kde jsem teď. Za prvé, nechala jsem se tedy rodiči přesvědčit a přihlásila se na školu, ale říkala sem si, že anglicky jakžtakž umím, tak se naučím jazyk nový a to španělštinu. Tady přichází náhoda druhá, kdy mi zavolali, že se kurz ruší, jelikož se na španělštinu přihlásili pouze dva zájemci(vtipné je, že druhou zájemkyní byla moje dlouholetá kamarádka, přihlásily jsme se naprosto nezávisle na sobě), ale že mi se slevou mohou nabídnout kurz angličtiny. Mě se zase nechtělo, ale nemělo smysl už s rodiči diskutovat a tak jsem přišla na rozřazovací testy, byla přidělena do pokročilé skupiny a hezky 1.září začala zase chodit do školy. A právě tam jsem potkala Jonathana, mladého brita, který nás učil. Jeho hodiny byly skvělé a poprvé v historii se našel někdo kdo mi dokázal vysvětlit ty pitomý kondicionály a jak fungujou. Na střední mi to profesor nebyl schopnej vysvětlit ani v češtině, Jonathanovi se to záhadou povedlo i v angličtině. Netrvalo dlouho a z Kláry lajdáka se stal šprt. Dokonce, a ne jednou, jsem poprosila o úkol navíc(what the fuck). Podle mě mi začalo normálně hrabat, ale začínala jsem cítit čím dál tím větší sebevědomí v angličtině, jazyk mě začal bavit a chtěla sem umět víc a víc. Nikdy dřív jsem tohle nezažila a musím říct, že je to úžasný pocit. Naprosto chápu lidi, kteří jsou do něčeho zapálení a prahnou po znalostech. Pak přišel další a veliký důležitý zlom. Letěla jsem s mámou na pár dnů do Londýna, za mojí sestřenkou Laurou. Stačilo mi vystoupit z autobusu z letiště na Victoria station uprostřed Londýna a věděla sem, že tohle město miluju. Za prvé, byl pouze začátek listopadu a všude visela vánoční dekorace a já MILUJU VÁNOCE (kdo mě zná, tak ví). Za druhé jsme tam s mamkou stály asi tak 5 minut a řidič autobusu se hned nabídl, že nám pomůže a jestli víme kam jít, popovídal si s námi a pak řekl Merry Christmas. Po chvilce se dokonce u nás zastavil kolemjdoucí, jestli víme kudy kam. Ono popravdě když vylezete ze zamračené Prahy, kde každý na každého kouká skrz prsty a lidi jsou věčně bez úsměvu, je to jak balzám na duši se probrat v tomhle Wonderlandu zvaném Londýn. Lidi tu prostě mají úplně jinou mentalitu a jsou mnohem otevřenější. Když jsme se s mámou vrátily domu, věděla sem to. Myslím, že to byl přesně ten moment, kdy jsem se vnitřně rozhodla, že chci odjet do Anglie. Milovala sem tu naprosto všechno. O pár měsíců později jsem se do Londýna vrátila, tentokrát se školou i Jonathanem. Druhá návštěva mě jen upevnila v mém rozhodnutí. Musím tam jet, musím se tam přestěhovat, musím tam žít. Tohle všechno se mi honilo hlavou. A ani snad nemusím zmiňovat, že Anglie je země Harryho Pottera a jestli něco miluju víc, než Vánoce, je to Harry Potter. (sem zvědavá co by na mou posedlost potterem a vánocemi řekl nějaký psycholog, jestli se snažím furt utíkat do dětských let, nebo co já vím).

Každopádně, pár let uplnylo, běhěm nichž jsem sbírala zkušenosti jako stage manager v jednom pražském divadle, zkoušela přijímačky na školu, dokonce pár měsíců na jednu vysokou chodila, než sem s tím praštila, že je mi to k ničemu( fakt bylo, obor na nic). A celou tu dobu jsem furt říkala, že chci do Anglie a že JEDNOU se tam přestěhuji a že JEDNOU.... jednou, prokleté slovo. Musela jsem ho použít nejméně tisíckrát. No ale pak jednou, jsem šla domu z večeře s kamarádkou a něco se ve mně zlomilo a já se hrozně vytočila sama na sebe, že si to jednou můžu strčit kam chci. Přišla jsem domu a konečně se odhodlala s tím něco dělat. A výsledek je, že teď tady sedím, píšu příspěvek a už nemusím říkat jednou, protože jsem to dokázala, splnila si svůj sen a jsem tady. Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych tenkrát neposlechla rodiče, nebo kdyby se nezrušil kurz španělštiny, nebo kdybych nepotkala Jonathana, člověka, který se z učitele stal mým blízkým přítelem a díky němuž jsem nezůstala před měsícem ´na ulici´, ale pomohl mi a stále pomáhá. Někdy v životě potkáte lidi a neumíte si ani představit, jak moc změní Vás život a jak moc Vás samotné ovlivní. A já asi nikdy nepřestanu být vděčná, že tu pro mě Jonathan a jeho žena Mili jsou. Bez nich bych vše co teď prožívám, zvládala mnohem hůř, cítila bych se více sama a neměla komu vyprávět o všem co se děje v práci a mimo ní. ( upřímně se toho moc mimo ní neděje, jelikož když nejsem v práci, jsem většinou s nimi doma a nejlépe spím).

Nicméně, tím že jsem tady, samozřejmě moje cesta nekončí, jelikož mám ještě spoustu plánů a cílů, ke kterým se chci dopracovat, naopak to že jsem tady, je pouze začátek. Ale teď konečně zpět na začátek, proč to tedy tady tak moc miluju? Proč každému odpovím, že Anglii prostě zbožňuju a jsem tady? Pravdou je, že netuším. Je to takový pocit. Je to jiný vzduch, který tu dýchám. Jsou to lidé okolo mě a jejich jiný přístup k životu. Jsou to ty nízké cihlové baráčky. Je to ten přenádhernej britskej přízvuk, který poslouchám každý den. Jsou to ty možnosti, co tu člověk má. Jsou to ty sušenky, co nedostanu v čr. Je to ten anglický čaj o páté a vlastně kdykoli během dne.. Je to ten pocit, že pokaždé když jdete na záchod, existuje tu možnost že se spláchnete na ministerstvo kouzel. Je to očekávání, že jednoho dne Vám do schránky spadne jízdenka na vlak do Bradavic. Ale ze všeho nejvíc je to ten pocit. Nepopsatelnej pocit, že jsem našla svoje místo. Jak sem již psala, Prahu miluju, ale vždy jsem cítila, že tady jednou nebudu doma, že jednou najdu jiné místo. Myslím si, že jsem ho právě našla...:)