První týden v nové práci✌

Včera to byl týden co jsem nastoupila do nové práce a těším se, až to bude alespoň měsíc. Jsem totiž pěknej nervák a každý den jsem nervozní už pár hodinek dopředu, že vůbec do práce jdu. Jenom tak pro jistotku, někdy i od rána. Ale je pravda, že poslední dva dny už to dávám bez bolestí žaludku. AVE JÁ!

Paradoxně první den jsem neudělala žádné podstatné chyby, když nepočítám koupi nových bot a rozedřená chodidla do krve, bylo to perfektní. ( představte si tu sprchu večer, štípalo to jako svině že jo). Druhý den jsem zjistila že největší problém mi asi dělá, když si u mě objednávají britové. Například jedna mladá slečna si minulý čtvrtek objednala ´čiksizilej please´. Později jsem se dopátrala, že to ve skutečnosti byl Chicken sizzling plate. Mluví hrozně rychle všichni a mají ten nááádhernej přízvuk, kterému občas ale vůůůbec nerozumím. Jak už jsem zjistila a všichni mě o tom ujistili, tak stačí aby od sebe dvě místa byly pár mil a už mají rozdílný přízvuk. No a já jak se to tam snažím učit, mě fakt pobavuje. Občas když to zkusím říct tak jakože britsky teda, většinou se na mě někdo otočí s úsměvem a pozvednutým obočím:´pardon´? No... tak mi to asi ještě moc nejde no.

Ale moje trénování přízvuku furt není tak trapný jako můj číšnickej talent na roznášení talířů. Naprosto upřímně se musím pochlubit, že UNESU DVA a jsem na to dost hrdá. V každé ruce jeden. Když už vyrazím, teď musím rozkopnout ty dveře, které vedou do restaurace. Když kopnu málo, nestihnu projít aniž bych si dveře nemusela nemotorně přidržovat rukou( v který nesu ten talíř a jsem z toho dost nervozní), když kopnu až moc, dveře udělají strašnou ránu o zeď a všichni zákazníci se zákonitě otočí směrem ke mně. Což taky není ideální. Nicméně dnes už jsem to myslím zvládala. Ano, naučila jsem se správně kopat do dveří. Jenom je smutný, že potom co projdu dveřmi a začnu mít radost, že jsem už skoro u stolu, tak mi dojde že nevím jestli je stůl číslo 18 ten malej vpravo nebo ten velikej u okna vlevo. Vždycky jsem čísnice respektovala po počet hodin strávených na nohou (a počet talířů v ruce samozřejme), ale netušila jsem, že já budu potřebovat i kompas. Jo a pak jsou tu ještě tácy s pitím. Já zbožňuju točení piva a nalejvání pití všeho druhu, takže vždycky radostně vyrazím za bar vyřídit objednávku. (jenom tak by the way, už jsem byla pochválena dvěma managery, že jsem za barem úžasně rychlá a nikomu nepřekážím- díky Tondo za zkušenosti z baru). No jo, jenomže pak to musím nandat na tác a zase s tím prokopávat dveře a dojít až ke stolu. Samozřejme z baru vedou jiné dveře a zase se do nich musí kopat trošku jinak. Je to jedno veliké kopací úmění. Víte, jak vidíte v restauracích většinou, jak čísník/ce svižně vyjde ze dveří kuchyně s tácem plným skla na dlani a druhou ruku má podél těla a skoro to vypadá jako krasojízda, dokud nezastaví u stolu se zákazníky a v klídečku rozdává pití. Tak a teď jak to dělám já. Dnes jsem měla na tácu například dvě piva ( ne půl litry, ale PINTY!!!), nic jiného. Nejraději bych to vzala do ruky a šla, ale to nejde. Musím to nést na tom tácu, aby to nějak vypadalo. Jenomže já si tác musím vzít do obou ručiček a celou cestu až ke stolu se pozorně dívám na zem, jestli se tam za posledních 5 minut třeba nevyrobil sám nějakej schod, který tam doteď nebyl. A když přijdu ke stolu, tác si hezky položím na stůl a až pak nahodím svůj ´čauky mňauky´úsměv a začnu pití rozdávat. Předevčírem jsem se pobavila, když jsem měla prinést pouze jednu skleničku s vínem. V jedné ruce jsem měla tác a v jedné víno a tesně před ´kopacími´dveřmi, kde mě nemůže asi na 2 vteřiny nikdo vidět, jsem se snažila na sebe frajeřit a tác si dát na dlaň, jakože si tam položím to víno. No tak mě ten tác hned spadl na zem. Musela jsem se v duchu hrozně vysmát, neměla bych na sebe tak machrovat, když se akorát pak ztrapním před sama sebou. Takže jsem se zastavila, tác držela normálně a vyšla ze dveří, s tím, že skleničku vína jsem si přidržovala druhou rukou, ne snad, že bych se bála, to jen tak pro jistotku. To jsem já, číšník profík. Sama sebe pobavuju občas jak jsem retardovaná.

Nicméně jsem si teď vzpomněla, ten samý den co jsem na sebe machrovala s tácem, jsem celkově měla zábavný večer. Obsluhovala jsem stůl, kde seděli tři chlapci, tak okolo čtyřicítky, a posrala jsem ale vše, co jsem mohla. Začalo to hned, když si u mě objednávali jídlo. Každý si vybral nějaký steak, každý jiný. Když jsem si vše zapsala, šla jsem k našemu počítači, že vše zanesu do systému. Sotva jsem začala tak mi došlo, že jsem se nezeptala asi na tři věci, za které by mě manager vyhnal. Tak jsem hned běžela zpět ke stolu. Když už jsem si myslela, že mám všechno, naťukala jsem první steak a tam na mě vybaflo jestli medium, medium rare...atd. No mě Ti bylo tak trapně, abych se tam vracela znova, že jsem si řekla- máte to mít medium a nesertě mě kluci. No jenomže samozřejmě!!!! V ten samý moment co na mě začalo blikat světlo, že jídlo je hotové, za mnou jeden z těch týpků přiběhl, že jim to předtím vůbec nedošlo a že by chtěli ty steaky well-done a jestli to jde? A já: ne. No servis roku že jo. Ale rozhodla jsem se před nějakou dobou, že pokud něco podělám, rovnou to řeknu a nebudu si vymýšlet. Takže jsem jim vysvětlila, že je to můj třetí den v práci a že je to jen a jen moje chyba a že jsem objednala medium, ale pokud opravdu chtějí well-done, samozřejmě to zařídím. Díky bohu, chlapci byli ve velmi dobré náladě, začali se smát a řekli mi, že to vůbec nevadí, že to skvěle zvládám a že celou dobu chtěli medium. ( nejlepší zákazníci na světě). Tak jsem si oddechla a přinesla jim jídlo ( nemusím zmiňovat, že jsem to šla na dvakrát- tři talíře – a málem jsem dveřmi udělala díru do zdi). Večer pokračoval, běhala jsem mezi zákazníky, až tři chlapci dojedli, tak jsem jim šla odnést špinavé talíře( na dvakrát) a zeptala se, jestli si dají dezert. Přinesla jim menu. Objednali si dva kousky cheeschake a tři porce bbq wings(chci mít takovejhle dezert každej večer, prosím). Všechno šlo hladce, až do toho momentu než jsem jim odnášela opět špinavé talíře a něco si s nimi povídala, smála se a v momentě co jsem udělala první krok, mistička plná tatarky vyskočila z talíře, udělala backflip a s hlasitým jupííííííí dopadla na zem. Samozřejmě máme v restauraci koberec. Samozřejmě se to od země odrazilo na mě, po pás v tatarce. Samozřejmě jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas a řekla jsem něco jako: jasně retarde, to se muselo stát, jinak by to nešlo. Samozřejmě jsem si neuvědomila, že jsem v english módu a mluvím anglicky. Samozřejmě si toho všiml každý zákazník a všichni se otočili směrem ke mně a mojí tatarce. Ale moji tři kluci měli asi time of their lifes. Ani jsem neměla pocit, že se smějou tomu, že jsem hrozně nešikovná kdykoliv se k nim příblížím, ale spíš že se mnou soucítí. No tak jsem to tam drhla alespoň 10 minut, aby nebyl vidět flek( stejně to tam je). A výsledek? Kluci mi dali 5 liber dýško, což soooorry je dost peněz, kor když vezmu v potaz jakej servis dostali. Zmatenou Kláru obalenou v tatarce.

Na závěr, ačkoli to vypadá, že tam dělám jen ostudu( nebudu se tu rozepisovat o tom, jak jsem ostatní lidi obsloužila perfektně a na jedničku a jak poslední dva dny jsem jen chválená, to nikoho nezajímá. Lidi chtěj skandááááál), musím říct, že mě práce baví. Poznávám spoustu nových milých lidí, ´trénuju´přízvuk každý den a hlavně pracuji s lidmi. Všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že moje au-pair rodina byla dost katastrofa, jsem se dostala sem, k práci v hotelu a snad to bude slibně pokračovat směrem, jakým chci. Jo a taky máme fajn kuchaře, včera když jsem kradla hranolku, mi ´chef´dal celou misku. Takže jsem se rozhodla, že ho mám ráda a že je to nejlepší kuchař samozřejmě. No nic, servus! :)