Plním si sny a miluju Harryho Pottera

Za 10 dní to budou přesně dva měsíce co žiju v Anglii a za tu dobu jsem se potkala mnohokrát s otázkou, proč jsem se sem přistěhovala. Většinou odpovídám, že jsem sem vždy chtěla, že to byl můj sen a že Anglii prostě a jednoduše miluji. Pravdou je, že ne vždy byla mým snem Anglie. Když jsem byla malá, chtěla jsem se přestěhovat do Brooklynu, protože mám staršího bratra a byl pro mě a vždy bude mým nejmilovanějším člověkem(i když mě někdy brutálně sere, ale od toho sourozenci asi jsou) a můj bratr miloval rap. Když sem byla malá, ostatní holčičky poslouchaly Lunetic, které já měla vysloveně zakázané, u mě v pokoji hráli Wu-tang, jejichž členy jsem byla schopná pojmenovat už v 8letech.( samozřejmě když brácha nebyl doma, jela mi tam i britney spears, spice girls, holki a taky soundtrack maďarského dětského seriálu Smolíkovi- za to zase mohla máma). Tudíž jelikož brácha miloval hip-hop a neustále mluvil o New York City a o Brooklynu, kam asi tak mohla chtít malá Klára. Když jsem byla v pubertě, dost jsem se sblížila s mým bratrancem ze Slovenska, z Košic. Košice jsem vždycky milovala, ale okolo mých 14ti, 15ti let jsem vždy s bratrancem říkala, že pokud nám nevyjde New York a gangsta life, přestěhuju se do Košic. Z části to byla jen taková sranda, ale doopravdy jsem o tom přemýšlela. Pak jsem prostě jen pár let věděla, že v Praze nezůstanu. Ne snad proto, že bych Prahu neměla ráda. Já Prahu miluju, je to podle mě jedno z nejkrásnějších měst na světě a málo co se vyrovná procházkami zimní osvětlenou Prahou. Ale vždy sem cítila, že jednou budu žít někde jinde. Nevěděla sem kde. A pak se to stalo. Odmaturovala jsem a nedostala se na vysokou a moji rodiče mě přesvědčili, abych šla na pomaturitní jazykovou školu. Jak já hrozně nechtěla. Především proto, že jsem měla pocit, že za mě vyhodí hrozně peněz a já se nic nového nenaučím. Kdybych tenkrát jen věděla, jak hrozně se pletu. A tady odtud vlastně začíná moje cesta do Anglie a je hrozně zajímavé, kolik malých náhod se muselo stát, aby můj život směřoval právě sem, kde jsem teď. Za prvé, nechala jsem se tedy rodiči přesvědčit a přihlásila se na školu, ale říkala sem si, že anglicky jakžtakž umím, tak se naučím jazyk nový a to španělštinu. Tady přichází náhoda druhá, kdy mi zavolali, že se kurz ruší, jelikož se na španělštinu přihlásili pouze dva zájemci(vtipné je, že druhou zájemkyní byla moje dlouholetá kamarádka, přihlásily jsme se naprosto nezávisle na sobě), ale že mi se slevou mohou nabídnout kurz angličtiny. Mě se zase nechtělo, ale nemělo smysl už s rodiči diskutovat a tak jsem přišla na rozřazovací testy, byla přidělena do pokročilé skupiny a hezky 1.září začala zase chodit do školy. A právě tam jsem potkala Jonathana, mladého brita, který nás učil. Jeho hodiny byly skvělé a poprvé v historii se našel někdo kdo mi dokázal vysvětlit ty pitomý kondicionály a jak fungujou. Na střední mi to profesor nebyl schopnej vysvětlit ani v češtině, Jonathanovi se to záhadou povedlo i v angličtině. Netrvalo dlouho a z Kláry lajdáka se stal šprt. Dokonce, a ne jednou, jsem poprosila o úkol navíc(what the fuck). Podle mě mi začalo normálně hrabat, ale začínala jsem cítit čím dál tím větší sebevědomí v angličtině, jazyk mě začal bavit a chtěla sem umět víc a víc. Nikdy dřív jsem tohle nezažila a musím říct, že je to úžasný pocit. Naprosto chápu lidi, kteří jsou do něčeho zapálení a prahnou po znalostech. Pak přišel další a veliký důležitý zlom. Letěla jsem s mámou na pár dnů do Londýna, za mojí sestřenkou Laurou. Stačilo mi vystoupit z autobusu z letiště na Victoria station uprostřed Londýna a věděla sem, že tohle město miluju. Za prvé, byl pouze začátek listopadu a všude visela vánoční dekorace a já MILUJU VÁNOCE (kdo mě zná, tak ví). Za druhé jsme tam s mamkou stály asi tak 5 minut a řidič autobusu se hned nabídl, že nám pomůže a jestli víme kam jít, popovídal si s námi a pak řekl Merry Christmas. Po chvilce se dokonce u nás zastavil kolemjdoucí, jestli víme kudy kam. Ono popravdě když vylezete ze zamračené Prahy, kde každý na každého kouká skrz prsty a lidi jsou věčně bez úsměvu, je to jak balzám na duši se probrat v tomhle Wonderlandu zvaném Londýn. Lidi tu prostě mají úplně jinou mentalitu a jsou mnohem otevřenější. Když jsme se s mámou vrátily domu, věděla sem to. Myslím, že to byl přesně ten moment, kdy jsem se vnitřně rozhodla, že chci odjet do Anglie. Milovala sem tu naprosto všechno. O pár měsíců později jsem se do Londýna vrátila, tentokrát se školou i Jonathanem. Druhá návštěva mě jen upevnila v mém rozhodnutí. Musím tam jet, musím se tam přestěhovat, musím tam žít. Tohle všechno se mi honilo hlavou. A ani snad nemusím zmiňovat, že Anglie je země Harryho Pottera a jestli něco miluju víc, než Vánoce, je to Harry Potter. (sem zvědavá co by na mou posedlost potterem a vánocemi řekl nějaký psycholog, jestli se snažím furt utíkat do dětských let, nebo co já vím).

Každopádně, pár let uplnylo, běhěm nichž jsem sbírala zkušenosti jako stage manager v jednom pražském divadle, zkoušela přijímačky na školu, dokonce pár měsíců na jednu vysokou chodila, než sem s tím praštila, že je mi to k ničemu( fakt bylo, obor na nic). A celou tu dobu jsem furt říkala, že chci do Anglie a že JEDNOU se tam přestěhuji a že JEDNOU.... jednou, prokleté slovo. Musela jsem ho použít nejméně tisíckrát. No ale pak jednou, jsem šla domu z večeře s kamarádkou a něco se ve mně zlomilo a já se hrozně vytočila sama na sebe, že si to jednou můžu strčit kam chci. Přišla jsem domu a konečně se odhodlala s tím něco dělat. A výsledek je, že teď tady sedím, píšu příspěvek a už nemusím říkat jednou, protože jsem to dokázala, splnila si svůj sen a jsem tady. Všechno mohlo být úplně jinak, kdybych tenkrát neposlechla rodiče, nebo kdyby se nezrušil kurz španělštiny, nebo kdybych nepotkala Jonathana, člověka, který se z učitele stal mým blízkým přítelem a díky němuž jsem nezůstala před měsícem ´na ulici´, ale pomohl mi a stále pomáhá. Někdy v životě potkáte lidi a neumíte si ani představit, jak moc změní Vás život a jak moc Vás samotné ovlivní. A já asi nikdy nepřestanu být vděčná, že tu pro mě Jonathan a jeho žena Mili jsou. Bez nich bych vše co teď prožívám, zvládala mnohem hůř, cítila bych se více sama a neměla komu vyprávět o všem co se děje v práci a mimo ní. ( upřímně se toho moc mimo ní neděje, jelikož když nejsem v práci, jsem většinou s nimi doma a nejlépe spím).

Nicméně, tím že jsem tady, samozřejmě moje cesta nekončí, jelikož mám ještě spoustu plánů a cílů, ke kterým se chci dopracovat, naopak to že jsem tady, je pouze začátek. Ale teď konečně zpět na začátek, proč to tedy tady tak moc miluju? Proč každému odpovím, že Anglii prostě zbožňuju a jsem tady? Pravdou je, že netuším. Je to takový pocit. Je to jiný vzduch, který tu dýchám. Jsou to lidé okolo mě a jejich jiný přístup k životu. Jsou to ty nízké cihlové baráčky. Je to ten přenádhernej britskej přízvuk, který poslouchám každý den. Jsou to ty možnosti, co tu člověk má. Jsou to ty sušenky, co nedostanu v čr. Je to ten anglický čaj o páté a vlastně kdykoli během dne.. Je to ten pocit, že pokaždé když jdete na záchod, existuje tu možnost že se spláchnete na ministerstvo kouzel. Je to očekávání, že jednoho dne Vám do schránky spadne jízdenka na vlak do Bradavic. Ale ze všeho nejvíc je to ten pocit. Nepopsatelnej pocit, že jsem našla svoje místo. Jak sem již psala, Prahu miluju, ale vždy jsem cítila, že tady jednou nebudu doma, že jednou najdu jiné místo. Myslím si, že jsem ho právě našla...:)

A jako hlavní chod mýdlo, které není mýdlo

Takže jsem zjistila, že výslovnost je opravdu důležitá věc. Každý den máme denní polévku a každý den jsem to já, kdo to má naším hostům sdělit. Před pár dny mi řekl kolega, že dnes je cauliflower soup. Nebyla jsem si ani jistá, jestli cauliflower je květák ale hlavně jsem si nebyla jistá výslovností. Tak jsem se asi třikrát ujistila, že je to ´koliflower´. Přišli první zákazníci, já si vzala číslo pokoje a s úsměvem je uvedla do restaurace, dala jim menu a slavnostně jim oznámila jaká je dnes polévka. Koukali se na mě dost zmateně a zeptali se, jestli to můžu zopakovat. Tak jsem tomu dala ještě šanci, jednou řekla úplně stejně( reakce bez rodzílu), tak jsem začala nahlas vymýšlet jak by to teda mohlo být: kooouli, kali... ne? Nevíte? Všichni jsme se smáli a já že dojdu pro kolegu, že se moc omlouvám, že to asi říkám špatně. Muj kolega Kieron, že jim to dojde říct a já jojo díky. A jdu za pult a čekám. Kieron se vrátí úplně vysmátej. Já totiž ten pitomej květák říkala dobře už napoprvé, květák totiž vůbec nebyl problém. Ale nabízela jsem jim ´soup´ a ne ´sup´, tudíž jsem jim říkala, že dnes máme květákové mýdlo. A najednou to začínáááá všechno dávat smysl, proč na mě poslední dva týdny koukají zákaznicí vždy blbě, když jim říkám, jakou máme dnes polévku. Když ono to hrozně mate, když se polívka píše soup, ale řekne sup a mýdlo se píše soap a řekne soup. Každopádně jsem alespoň příjemně pobavila, ja se tak zdálo. Teď poslední dny už to říkám v 90% dobře, nebo přijdu a řeknu mejdlo a v zápětí se opravím, že neee, že samozřejmě je nechci nutit aby tady žrali mejdla že jo.

No ale mám tu kamaráda, Daniel, je to španěl. Začal o den dříve jak já, takže jsme na tom stejně, poměrně. Já teda furt říkám, že kdyby se z nás stal jeden člověk, byli bychom perfektní. Danny má zkušenost 10ti letou s prací v hotelu, rozumí systémům, které já se učím. Malé drobnosti, které můžou připadat jako jednoduché, ale když v tom pracujete prvně, musíte se to vše naučit. A je jak chobotnice, narve si do rukou tak 10 talířů.. a co teprve když uklízí stůl, to jich vezme tak 15. Podle mě, kdyby to nebylo proti hygieně, dalších 5 by vzal prstama u nohou. No ale bojí se komunikovat s lidmi a to především proto, že špatně mluví anglicky. No tak každej kdo mě zná ví, že komunikace není můj problém, někdy až naopak je můj problem, že nepřestanu žvanit že jo. O to víc mě to baví v angličtině a bavit se s brity a poslouchat tu jejích lovely angličtinu. Takže komunikace se zákazníky, objednávaní, povídaní si s nimi o tom odkud přijeli a jakou měli cestu, pro mě není problém, někdy když jsou milí, tak je to dokonce i potěšení. No každopádně, tenhle Daniel, je s ním hrozná zábava. Za prvé proto, že je vtipnej a za druhé, protože občas se ani nesnaží bejt vtipnej, ale říká hovadiny jak se stále učí nová a nová slovíčka v ajině. Naposled mě dost rozesmál, když jsme se bavili spolu o tom, jak hledáme bydlení a jak je to drahý a co kdo našel. No a Daniel mi říká: I was looking for Flash yesterday... Načež jsem se zasekla, vzpomněla si okamžitě na poslední díl Flashe a Danielovi řekla, že jsem si jistá, že není jedinej kdo se Flashe snaží najít, že to docela chápu, ale že asi myslel Flat-byt. Jeden kolega, nemám tušení jak se jmenuje, co stál opodál se rozesmál, zatímco Daniel tomu dál pár vteřin nechápavého zírání na mě a pak řekl, že to nechápe. No je roztomilej. Ale líbí se mi, že se snaží mluvit hodně a furt trénuje. Já mu začala říkat moje typické Hola gatito a on teda asi nabral dojmu, že rozumím španělsky. Takže občas, když neví anglicky tak na mě spustí španělsky, což je většinou sranda, protože pochytím tak dvě slova a to je celé. Pak občas zkouší češtinu, jelikož jeho žena je česka a trošku umí. ( nejčastěji tedy používá Ježisiii marja). Když se nedorozumíme anglicky, španělsky ani česky, tak mi ukázal asi nejlepší aplikaci v mobilu co jsem kdy viděla. Poprvé když to využil bylo, když jsem si hrozně myslela, jak mi chce něco důležitého. ( nutno podotknout že chvíli předtím jsem házela špinavej nůž do lavoru se špinavými příbory a strefila se z docela úctihodné dálky). Daniel vzal mobil a řekl do něj něco španělsky a pak mi ho podal. A ten mobil na mě spustil anglicky a přeložil co právě řekl. Za prvé- to je hrozně cool, taky jednou potřebná aplikace! Za druhé to strašně důležité sdělení bylo: Až vyrostu, chci bejt jako ty. A já tam napjatá, co se děje že jo a jak mu můžu pomoci a on jen obdivoval moje baskeťácké skills. Občas mě ty jazykové bariéry stejně baví.

Co mě nebaví jsou zákazníci, který se Ti rozhodnou tvrdit, že nebe není modré a tráva zelená. Podotýkám, že vím, jaké je to pracovat s lidmi a vždy se najde nějakej ten debil, takže si ani nestěžuji, spíš se chci podělit o ty zábavnější kousky. Jako před pár dny, kdy si pán objednal pintu Stelly, kterou jsem mu také donesla. Po chvilce, že slečno promiňte, tak k němu přijdu.: Tohle není stella... a já že ale ano, to je stella. NE TOHLE NENÍ STELLA. Tak se omluvím a řeknu, že je možné, že jsem se spletla, že to dojdu zkontrolovat dozadu a vrátím se se Stellou. Co nezjistím, že jsem opravdu natočila Stellu, tak se vrátím ke stolu a říkám, že ano toto je opravdu stella. TOHLE NENÍ STELLA SLEČNO. Tak říkám jestli teda chce, že mu přinesu novou. Přinesla jsem novou a hádej co. TOHLE TAKY NENÍ STELLA... ( to už máte chuť mu ji vylejt na hlavu a říct mu, ježiš tak si dej colu nebo já nevim). Tak mu říkám, že mě mrzí, že to není takové, jak by mělo, ale že je to opravdu Stella a nevím, co teď pro něj mohu udělat. Řekl mi, že to teda přežije a už s úsměvem, že se nic neděje.... o 5 minut později... uklízím stůl opodál a slyším promiňte pane... on si normálně zavolal mého kolegu a ukázalo se, že si všiml pod mojí jmenovkou nápisu In training a vzal to, jakože jsem úplně blbá a řekl kolegovi, že slečna to asi popletla a že to je ale v pořádku, ale jestli by mu teda on donesl už konečně stellu. Kolega, Kieron, věděl o všem, jelikož jsem mu to říkala, ale co máš dělat. A jelikož ten týpek sotva upil, tak mu řekl, že jasně, přinesu stellu. Tak jí přinesl, týpek se napil a řekl mu- ne tohle prostě není stella... no nepochopim prostě. No ale tenhle byl furt dobrej, pak přišel jednou takovej všeználek. Objednal si sýrovou pizzu, přinesu mu ji, položím na stůl a pán mi řekne. TOHLE NENÍ PIZZA... tak to nevíte jestli mu do toho namočit čumák a nebo se zeptat- a co to podle váš jako je, kuřecí nožička? Tak mu říkám, že ano, tohle je pizza a copak je s ní špatně. No a teď to přišlo: No já sem byl v Itálii a tam pizza... Tyhle miluju celkově ty lidi, co si myslí že všechno znaj a všude byli a všemu rozumí nejvíc. Ano v itálii pravděpodobně dělají pizzu trošku jinak a ano, tahle není taková aleeee proboha, všude se pizza dělá trošku jinak a jestli chtěl tu co si dal minulej pátek v Římě, tak měl asi jet tam nebo nevim. No příště sem zvědavá co přijde. Jim přinesu vodu a někdo mi řekne.- tohle není voda... všechno je možné.

Každopádně, musím pomalu zas do práce, hezký den všem kdo to čtete, snad se trošku pobavíte :-)

48 důvodů z milionu proč milujeme našeho Roníčka Weasleyho

Protože občas vypadá jako úplný andílek...

Protože už od malinka se nebojí Ti ukázat co si o Tobě myslí...

Protože je to náš malej krabičák... 

Protože občas předstírá, že je invalidní kocourek bez předních tlapek...

Protože s námi rád tráví čas na balkónku...

Protože trošku vypadá jako netopýr...

Protože... je fakt nutný psát proč?!?

Protože se stejně jako máma rád vyhřívá na sluníčku...

Protože se rád válí v umyvadle...

Protože se rád válí v umyvadle a u toho vyhřívá na sluníčku...

Protože si myslí, že nevidíme, jak nás strašně nenápadně po očku furt sleduje...

Protože nám to spolu jako Weaslyovým moc sluuuuu...

Protože i když se ze začátku tvářil nespokojeně, tu růžovou dečku si zamiloval...

Protože mi ukázal, jak i kočka může podlehnout nezvladatelné depresi...

Protože by mohl strávit hodiny pozorováním z okna... 

Protože, když se rozhodne, že nastal čas mazlení, tak není úniku...

Protože moc dobře ví, jak přišel ke svému krásnému jménu...

Protože ho vždycky fascinuje moje bublinková koupel... ( a jednou si ji nechtěně i dopřál...)

Protože občas prostě čumí jako debil...

Protože se nasere naprosto všude kam nemá a myslí si, že přesně tam patří...

Protože se nasere naprosto všude, i když se tam už dávno nevejde a za hlasitého mňoukání ho musím vyprošťovat...

Protože mě baví se s ním fotit všude a za každé situace ...

Protože si rád pohajinká v peřince...

Protože si pro nás neustále chystá nějaké ty vtípečky...

Protože se v naprostém klidu vrátí na místo činu a tváří se, že TO SAMO...

Protože nám to spolu sluší už od prvního dne...

Protože má spousty spacích roztomilých pozic...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou a vyrostl mi z něj velikej kocour co mi nejraději zalehne hlavu...

Protože jsem si vždycky přála koťátko, co mi usne na ramenou a vyrostl mi z něj velikej kocour co mi nejraději zalehne hlavu, ale občas se umí přitulit i jako normální kočička...

Protože tašky a kufry prostě...

Protože mi vždycky "pomáhá", když se učím...

Protože jsou s Čičolínkou nejroztomilější na světě...

Protože občas je tak znuděnej svým náročným životem, že neví co se sebou...

Protože na svého oblíbeného plyšáka nedá dopustit... ( děkujeme Míše za tenhle dárek:))

Protože mě pobavují jeho bezďácké sklony...

Protože jeho očíčka roztomilý...

Protože se mnou fandí hokeji...

Protože jsme se nemohly dočkat, až si tohle miminko odvezeme domu... 

Protože se občas tak láskyplně kouká...

Protože když chce, je to pan model elegán...

Protože se takhle tváří pokaždé co ho vykoupeme...

Protože někdy usilovně přemýšlí a nikdo neví nad čím...

Protože si z něj můžu dělat srandu a jemu je to jedno...

Protože se hezky vyjímá na sněhu a určitě se na něj těší tolik jako já...

Protože si o sobě někdy hrozně myslí...

Protože ho zmínka o Voldemortovi stále dost děsí...

Protože neuznává skype komunikaci a stále si jede to svoje typické ňuňání...

:-).